Spolek PROKOP Příbram byl založen roku 1992, navazujíce na tradici dřívějšího spolku téhož jména, který působil nejprve při Báňské akademii v Leobenu od roku 1893 a od roku 1898 při Báňské akademii v Příbrami. Spolek sdružoval slovanské studenty Vysoké školy báňské a měl ve svých řadách mnoho významných montanistů i osobností kulturního života.
Dnešní spolek je občanským sdružením, které si klade za cíl zachovávat hornické tradice v našem regionu, starat se o památky spojené s hornictvím, ale též připomínat staré hornické zvyky a obyčeje, z nichž na prvním místě je jistě přeslavná Prokopská pouť konaná každoročně na počátku měsíce července. Její tradice byla obnovena roku 1990 z podnětu bývalých příbramských horníků a spolek "Prokop" se stal od svého založení jejím hlavním pořadatelem.
Spolek též spolupracuje s dalšími Korporacemi a sdruženími, např. s Křesťanskou akademií, se Společností občanů a přátel Březových Hor, s Cechem příbramských horníků a hutníků, s dalšími českými ale i zahraničními hornickými spolky atd. Značné obliby dosáhla dnes již tradiční Mikulášská nadílka, konaná v šachetní budově dolu Marie a v Mariánské štole, či televizní besedy o hornictví, které bylo možno sledovat na regionální TV Fonka.
Každý, komu není lhostejná hornická tradice našeho regionu a má chuť se aktivně podílet na jejím zachování, může najít svoje uplatnění, ať již jako člen spolku či jako sympatizující osoba.
Spolek nezapomíná ani na návštěvníky našeho města, kteří mohou shlédnout prostory dolu Marie, navštívit Mariánskou štolu a expozici největší důlní katastrofy, či využít možností nocování v turistické ubytovně, která se rovněž nachází v prostoru dolu Marie nebo posedět v příjemném prostředí hornické hospůdky Na Marii, vyzdobené artefakty z důlní činnosti.
Kontakt:
Telefon - fax/záznamník: +420 318 620 253
Email:
Podle historických pramenů existují odlišné životopisy svatého Prokopa:
Svatý Prokop
Žil v 10. - 11. století. Narodil se kolem r. 970 v Chotouni na zemanské tvrzi rodičům Vítovi a Boženě. Vzdělání získal na Vyšehradě ve škole se slovanským jazykem, stal se knězem, oženil se a měl syna Jimrama.
Stal se benediktinským mnichem v klášteře v Břevnově a po vyvraždění Slavníkovců žil jako poustevník v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde byl podle pověsti nahoře malý otvor, kterým vylétli ven čerti, když sv. Prokop vstoupil dovnitř. Ukazovaly se i vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde si čert z dlouhé chvíle brousíval drápy tak pilně, až důlky v kamení vybrousil.
Také zde sv. Prokop prý sepsal svaté evangelium, jež se dostalo do Francie, kde na ně při korunovaci přísahali francouzští králové ("texte du sacre").
Odtud Prokop odešel do lesnaté krajiny v Posázaví. Žil asketickým životem a tvrdě pracoval: mýtil les a obdělával takto získanou půdu. V té době prý okolní lidé Prokopa spatřili, jak vyorává s čertem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici mezi Chotouní a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná.
Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter, který podporoval kníže Oldřich i jeho nástupce Břetislav. Prokop byl jeho prvním opatem.
V roce 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých.
V den jeho kanonizace prý "mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluch navráceni, němí nabyli řeči a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa. Když pak byl otevřen jeho hrob, linula se z něho přepůvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a údiv, tu kardinál Qido shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter sázavský vyznamenal!"
Začátkem 18. století, před vypuknutím moru v Čechách, bylo na obraze v chrámu, kde má sv. Prokop zavřené oči vidět, že je otvírá a mrká. Tu zprávu roku 1764 přísežně podepsalo 86 svědků. Událost vyšetřovala i komise z arcibiskupské konzistoře. Ti, když na vlastní oči zhlédli zázrak, zvolali: "Satis es sancte pater." (Dosti již, svatý otče.) Padli na kolena a referovali o tom na konzistoři v Praze. Svatý Prokop se svým atributem - ďáblem na řetězu - výmluvně hovoří o duchovním boji a o vítězství nad silami temna. Svatý Prokop je mimořádně aktuální světec, který získal osobní zkušenost v oblasti vnitřního duchovního boje. Jiný životopis svatého Prokopa
Je patronem:
Patron Čech, horníků a rolníků, proti působení ďábla, proti zlým duchům. Atributy:
spoutaný ďábel na řetěze, zřídka laň (ale pozor, aby se to nespletlo se svatým Jiljím), důtky nebo model kostela (ten má zase i svatý Wilibrord). Nejčastěji je Prokop zobrazován jako opat s křížem, orající s ďáblem nebo vyhánějící ďábly z jeskyně; nebo jeho setkání s knížetem Oldřichem.
Jiný životopis svatého Prokopa
Prokop Sázavský
Narodil se kolem r. 970 v Chotouni u Českého Brodu. Byl světským slovanským knězem. Byl ženatý. Životopisy vzpomínají jeho syna Jimrama, který se později stal jeho společníkem v mnišském životě. Později se Prokop stal mnichem (snad v Břevnovském klášteře v Praze, nebo v klášteře na Kyjevské Rusi či v Uhrách). Po krátkém pobytu v klášteře odešel r. 1009 do údolí řeky Sázavy, kde si v jedné jeskyni zřídil obydlí a počal mýtit les a obdělávat půdu.
Kolem r. 1030 jej nalezl kníže Oldřich. Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti, zvolil si ho za rádce a zpovědníka. Protože Prokop viděl úpadek slovanské bohoslužby v Čechách, chtěl založit klášter se slovanskou bohoslužbou. Oldřich schválil jeho plány a slíbil mu podporu. A tak mnich kolem sebe shromáždil slovanské kněze a r. 1032 založil v údolí řeky Sázavy památný klášter a stal se jeho igumenem.
Nový klášter měl být baštou slovanské bohoslužby. Byl vyňat z pravomoci pražského i řezenského biskupa. Zachovávala se v něm pravidla sv. Bazila s některými prvky řehole sv. Benedikta. Byla v něm také škola.
Prokop dbal v klášteře na přísnou kázeň. Miloval mnichy, ale bylo-li třeba, káral je a trestal. Vypravuje se, že jeden bratr zpíval během sv. liturgie posvátné zpěvy strojeným a vyvýšeným hlasem, aby byl lidmi chválen. Po liturgii lidé prohlašovali, že bratr zpíval jako anděl. Když se o tom igumen dozvěděl, pokáral jej slovy: „Hledal jsi lidskou slávu, a tak ses připravil o zásluhu. Prý jsi zpíval jako anděl. Za to nyní dostaneš prutem, aby tě hořkost trestu vyléčila ze žádostivosti.“
Prokop byl neobyčejný muž a vynikající vůdce na cestě ke křesťanské dokonalosti. Neušel pokušení zlého ducha, ale nástrahám odpíral srdnatě a utvrdil se v pokoře a sebezáporu. Z pokory odmítal dlouhá léta přijmout název igumena. Ač žil sebezapíravě, byl vždy veselé tváře a plný dobrotivosti ke všem lidem. Podřízení jej více milovali nežli se ho báli. Zemřel 25.3.1053. Pochovali ho nejdříve v Sázavském klášteře, ale r. 1588 byly jeho tělesné pozůstatky slavnostně přeneseny do Prahy, kde jsou uloženy v kostele Všech svatých.
Sláva Sázavského kláštera netrvala ani sto let. R. 1096 z něj kníže Břetislav vyhnal slovanské mnichy a uvedl tam latinské benediktiny.
Sv. Prokop je prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě. Stalo se tak r. 1204.
